Láska ke sci-fi

Byla jednou jedna dívka, jmenovala se Martina, psala ráda příběhy, které vystihují její zálibu ve fantazii. Byla noc a Martina se chystala jít spát. Než ale lehla do postele, vzala si papír s propiskou a sedla ke stolu a začala psát příběh, o kterém se jí minulou noc zdálo. Martina byla tím příběhem zaujata natolik, že se do něj vžila.

                Její postava se objevila na louce obklopené lesy. Byla tam sama, nikdo v její blízkosti nebyl. Když po několika minutách našla cestu, doufala, že na někoho narazí. Po hodině cesty v to pomalu přestala doufat. Když jí začalo kručet v bříšku, začala po kapsách hledat jídlo, zda u sebe něco má. Jediné, co našla, byl papír s propiskou, na který psala příběh, jenž nebyl dokončen. Když zjistila, že příběh se doposud odehrál tak, jak bylo napsáno na papíře, pomyslela na to, co by se stalo, kdyby jej dopsala v neznámém světě. Její příběh končí tím, že sedí na velkém balvanu s propiskou v ruce. Když na papír napsala: „Dívka smutně nad příběhem seděla, jelikož měla hlad. Jenže během několika vteřin se vedle n objevil košík plný jídla.“ Když tohle dopsala, stalo se něco, co by nikdy nečekala. Vedle ní se objevil košík plný jídla. Jelikož Martina měla strašný hlad, tak neváhala a hned si vzala z košíku čerstvé jablko. Než ale do něj kousla, uvědomila si, co se vlastně stalo. Zděsila se a začala se rozhlížet kolem sebe. Nikde nikoho nespatřila. Jenže když pohlédla na papír, tak teprve přišla na to, proč se košík objevil vedle ní. Krátce se zasmála a rychle šla pokračovat v psaní příběhu. Pomyslela na to, že by se ráda podívala na jinou obyvatelnou planetu, kde by chtěla poznat přátelské mimozemšťany. Jenže jak se tam dostat? Vzala papír a napsala: „Pár metrů před dívkou se objevila vesmírná loď, která je schopna mezihvězdného cestování pomocí hyperpohonu ze seriálu Hvězdná brána.“ Martina se zasmála a hned si to namířila k vesmírné lodi.

„Tak tohle je žůžo,“ řekla Martina a dotkla se samotného trupu lodi. Vstup do ní byl otevřený, takže nemusela řešit, jak se dostat na palubu.

                Martina si u psacího stolu zívla, protože byla ospalá, tak si šla sednout s papírem, propiskou i podložkou na postel. Zalehla, zakryla si nohy peřinou a pak položila podložku na pokrčené nohy. Její sestra šla spát, takže si vzala lampičku, aby při psaní viděla na papír. Popřála sestře dobou noc a pak se pustila do pokračovaná příběhu, který kdyby byl skutečný, tak by byla velice šťastná. Jenže ví, že tohle je jen fantazie v její hlavě. Když o tom tak přestala uvažovat, vrátila se k psaní.

                Postava ztvárňující Martinu se nacházela uvnitř lodi, jejíž jméno je Astraeus. Nejdříve si chtěla prohlédnout můstek, ke kterému mířila. Nikdo uvnitř lodi nebyl, cítila se tam osamocená, a tak si pomocí další věty vytvořila posádku dle své představy. Najednou se tam objevil Kevin Marks, dalším byl Zane Donovan a to bylo vše. Když se zjevili přímo před ní, tak hned na ně hupsla. Oba netušili, co tam dělají. Poprvé byli oba na jiném místě a teď se nacházeli s Martinou ve vesmírné lodi.
„Kdo jsi?“ zeptal se Zane. To samé také zajímalo Kevina.
„Já jsem Martina. Ve skutečném světě jsem vás chtěla moc poznat, jenže vím, že to není možné, a tak jsem vám napsala do mého příběhu a vy jste se najednou objevili tady.“ vysvětlila jim Martina.
„Trochu divný,“ ozval se Kevin.
„Vím, jak se cítíte, vlastně jsem na tom stejně. Vše, co jsem doposud napsala na tento papír, tak se stalo.“
„Aha, tak jo. A kde to právě jsme?“ zeptal se Zane.
„Jsme na Astraeusu.“ Když Martina dopověděla větu, Zane se rozhlédl kolem sebe.
„Je to pravda,“ řekl Zane a pohlédl na Kevina.
„Tato loď je z Heuréky. Já jsem tam hrál Zana.“ řekl Niall Matter, který jej ztvárnil.
„Nebude vadit, když ti budu říkat Zane? A tobě zase Kevine, i když se ve skutečnosti jmenuješ Martin Christopher?“
„Nebude,“ odpověděli oba zároveň.
„Takže když už vás mám tady, zaletíte si se mnou někam?“
„Kam máš namířeno?“ zeptal se Kevin, který si prohlížel můstek.
„Na nějakou obyvatelnou planetu, kde jsou přátelští mimozemšťané.“

                Martina ve skutečném světě pomalu zavírala oči, a tak položila papír s propiskou a podložkou na podlahu. Pak zhasnula lampičku a zavrtala se do postele. Doufala, že se jí bude zdát něco pěkného.
„Ahoj,“ ozvalo se odněkud. Všude byla tma, nic neviděla. Začala se bát, když nevěděla, kde je a co kolem sebe má. Najednou pocítila náraz, který byl něčím zadržen. Když se jí pořádně otevřely oči, teprve pak si uvědomila, že se nachází na Atlantidě, v bájném městě postaveném mimozemšťany. Zrovna teď byla pod útokem nepřátelů. Martina si pozorně prohlédla svou uniformu, kterou měla právě na sobě, zjistila, že je plukovníkem. Usoudila, že je zřejmě i velitelem lidí, kteří kolem ní probíhali.
„Hlášení!“ okamžitě zakřičela, aby ji někdo slyšel. Jeden z vojáků se zastavil a hned jí vše vysvětlil. Na Atlantidu útočilo několik lodí, které mají účinné zbraně a je jen otázkou času, kdy prorazí štít. Když ji o všem informoval, okamžitě se odebrala o patro výše, kde se vše řídilo. Hned poté, co došla nahoru, podívala se na počítač, který zobrazoval stav štítů, které byly účinné na 5%.
„Tak to je problém,“ řekla a v ten moment štít selhal a nepřátelé začali bombardovat celé město, které se po stupně rozpadalo. Když nepřátelská střela dopadla na hlavní věž, nastala velká exploze.

                Martina se celá zpocená probudila a řekla: „To byl ale sen.“

 

Autor: Martina Kašparová 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *